Jeden svět, pořádaný společností Člověk v tísni, se koná v Praze od 11. do 19. března, do 8. dubna se dále uskuteční ve 29 městech po celé České republice. Ve spolupráci se Španělským velvyslanectvím a Institutem Cervantes uvede Jeden svět několik španělských dokumentů.
Festival se koná pod záštitou Václava Havla, místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondry, ministra kultury Václava Jehličky, ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a primátora hlavního města Prahy Pavla Béma.
Letošní ročník je oficiální doprovodnou akcí předsednictví ČR v Radě EU.
Pražské festivalové centrum bude již tradičně v kině Lucerna. Dalšími festivalovými kiny budou Světozor (2 sály), Divadlo Archa, Atlas (2 sály), Francouzský institut, Městská knihovna, Evald, Ponrepo a divadlo Minor. Presscentrum a guest servis budou v Langhans Galerii.
Kompletní program festivalu naleznete již nyní na webu http://www.jedensvet.cz/.
Pusťte si znělku letošního ročníku Jednoho světa, kde se objevuje ústřední postava listopadových událostí roku 1989 a první prezident demokratického Československa Václav Havel: http://jedensvet.cz/ow/2009/index2.php?news=188
Z obrazu zrakově hendikepovaného malíře Pella Azkety vystupuje krajina španělského venkova, rodiště režisérky Mercedes Álvarezové. Ta se vrací do rodné vsi, odkud se její rodina později odstěhovala za lepším živobytím, aby zachytila podobu známých lidí, než navždy odejdou z tohoto světa. Vesnice jako by konzervovala staré časy. Genius loci kamenných domů a charisma nejstarších obyvatel otevírá bránu do minulosti, jíž režisérka ve své paměti prochází. Během roku se však může spousta věcí změnit: na obzoru vyrůstají větrné elektrárny, starý palác se mění v moderní hotel se spoustou sádrokartonových příček, křiklavé plakáty ohlašují příchod voleb. Jen otisk stopy dinosaura v kameni zůstává jako připomínka toho, že čas je pomíjivý. Vesničané hledí k nočnímu nebi a povídají si, jaké je to asi na Měsíci, zatímco na cestě v lukách potkává marocký pastýř marockého maratonce... Křehký dokument, v němž poetické obrazy doplňuje režisérčino vyprávění plné vzpomínek, ukazuje krajinu jako místo pro život bez ohledu na ukotvení v čase či přikování k jedné národnosti. Film získal řadu ocenění na mezinárodních festivalech.
Dlouhá léta byla občanská válka ve středoafrickém Burundi zastíněná genocidou ve Rwandě a konfliktem v Kongu, a stála tak do jisté míry stranou zájmu médií a humanitárních organizací. Kořeny konfliktu jsou podobné jako v sousední Rwandě: nerovnoprávné postavení kmenů Hutuů a Tutsiů. Také situace opozice po letech násilí a nestability je typická pro řadu afrických zemí - hutuští uprchlíci v Tanzanii vytvořili ozbrojenou frakci, Frontu národního osvobození (FNL), která pokračovala v bojích ještě v nedávné době. Po patnácti letech od vypuknutí bojů bylo v loňském roce vyhlášeno příměří. Vláda, která vzešla z prvních demokratických voleb, se rozhodla umožnit opozici v exilu návrat domů a dosáhnout usmíření. Dokument na životních příbězích tří mladíků, bývalých členů FNL, vykresluje obecnější kontext přes-hraničních konfliktů v afrických zemích, spornou roli OSN a Světové banky v usmiřovacím procesu a také začarovaný kruh ilegality, z níž za daných podmínek vůbec není snadné vyjít.
Kolumbijská Bogota patří mezi města s největší kriminalitou na světě. Režisér Jorge Caballero ve svém dokumentu zachycuje jeden den u soudního dvora, kde probíhá šetření a souzení drobných přestupků, jež jsou však z pohledu tamějšího zákona těžkými zločiny. Většinu scén tvoří záznam rozhovorů obhájců s obžalovanými, při kterých se odhaluje nejen čin, kterého se (ne)dopustili, ale i jejich životní úroveň. Kolumbijské trestní zákony jsou nastaveny velmi přísně: kupříkladu za krádež kolínské hrozí provinilci až dva roky vězení. Vysoké tresty za banální přestupky, z nichž žije celá soudní mašinérie, jsou ale automaticky snižovány či odpouštěny, pokud se obžalovaní přiznají - procento objasněné trestné činnosti v Bogotě je díky tomu velmi vysoké. Obhájci slyší dennodenně velmi podobné příběhy: mezi jejich klienty a klientkami jsou lidé s velmi nízkým příjem, někdy zcela bez práce, často bez domova, lidé závislí na drogách nebo živící početnou rodinu. Pokud tedy dnes uniknou vězení, jak dlouho bude trvat, než se před soud vrátí? Kamera citlivě sleduje výslechy i soudní rozsudky. Mezi jednotlivými příběhy prozkoumává soudní budovu, jednou tepající personálem i návštěvníky, hned zase líně ospalou. Cesty z ní však vedou jen dvě: jedna na svobodu, druhá do přeplněných vězení...
María, Lupe a Maura se setkaly v oděvní dílně výrobců dámské konfekce v Los Angeles. Všechny mají podobnou zkušenost: odešly z rodného Mexika do „Města Andělů" za lepším živobytím. Co ale nečekaly, když opouštěly své domovy, byly nelidské pracovní podmínky a nicotný výdělek. Dvanáct hodin sedí nad šicím strojem bez přestávek na jídlo, zavřené za zamčenými dveřmi. Za ušití blůzy, která stojí v obchodě třináct dolarů, si vydělají devatenáct centů. Díky neziskové organizaci pomáhající latinskoamerické komunitě v L.A. se ženy spolu se svými kolegyněmi a kolegy dozvěděly, jak funguje obchodní systém, vedoucí od výrobců konfekce přes prodejce až k malospotřebitelům. Všichni se proto společně rozhodli bojkotovat obchodní dům Forever 21, kterému byly jejich výrobky určeny, aby získali pro sebe i pro ostatní lepší pracovní podmínky. Jejich snažení trvalo nelehké tři roky, během nichž se ženy naučily víc než jen bít se veřejně za svá práva. Mnohým z nich přineslo znovunabyté vědomí vlastní důstojnosti emancipaci v osob nastává druhá směna, podobně podhodnocená…
© Instituto Cervantes (Španělsko), 1991-2012. Všechna práva vyhrazena. Právní upozornění (otevře se v novém okně).
cenpra@cervantes.es
